Je to asi měsíc, co jsem “objevila” blog TerezainOslo. Takhle. Věděla jsem o něm už dávno, akorát mě nějak nelákalo ho číst a časem jsem na něj zapomněla. Teď jsem ho tedy znovu objevila a okamžitě ho zařadila do složky oblíbené. Její články jsou plné motivace a je vidět, že je píše s láskou. Ostatně takhle na mě působila i celá kniha.

Nakopávající, motivující, obdivuhodná, psaná srdcem a plná neuvěřitelných životních příběhů a poučení. 

To, že vůbec nějaký svůj výtvor vydává, jsem se dozvěděla na jejím Instagramu a pár dní na to vyšly recenze, kde si ji každý chválil. To mě jen utvrdilo v tom, že si ji musím taky pořídit. Kupovala jsem ji při slevách OnaDnes a to dost narychlo. Jindy totiž o každý věci týden přemýšlím, jestli si ji mám nebo nemám koupit, ale tuhle jsem čapla a šla rovnou k pokladně. A tyhle věci bývají nejlepší. 
A i když by se to nemělo (podle všech těch citátů), já knihy částečně soudím podle obalu. A tahle knížka ho má velice jednoduchý, ale přitom krásný, že mi okamžitě padl do oka.

Co se týče zpracování, tak design byl úžasný, jednoduchý a nijak přeplácaný. Na konci každé kapitoly najdete krásný černobílý obrázek, který se k ní váže. Příběh je propletený nádherným popisem norské přírody, maličkostí, detailů a všeho, že to vždycky rozproudilo mojí fantazii a sebralo dech. Jednou se do toho Norska musím podívat!

Není snad jediná věc, kterou bych jí vytkla. Jak knize, tak Terezce. Moc se jí povedla. Dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak vtáhla do děje. Nutilo mě to číst dál a dál a dozvědět se víc. Už dlouho jsem neměla knihu, kterou bych tak rychle přelouskala.
Ale přiznám se vám, že ta touha číst dál v jednom okamžiku upadla. Byla to kapitola Máma, při jejímž čtení jsem dokonce brečela. Slzy se mi valily z očí a já musela na chvíli přestat číst. Ta chvíle trvala asi 2 dny a dokonce jsem přemýšlela, jestli ji zvládnu přečíst.
Ale vzhledem k tomu, že tohle teď čtete, tak ano, zvládla jsem to a jsem za to hrozně ráda.

Tereza má můj nekonečný obdiv. Za všechno, čím si v životě prošla, jak to všechno zvládla, že se ze dna dokázala vyhrabat až na ta šlehačková oblaka a tam, kde je teď, plnila si svoje sny a šla si za tím, co chtěla ona. I když jí okolí některé životní rozhodnutí rozmlouvalo, ona stejně dala na sebe a udělala dobře.

Tuhle knížku bych doporučila každému. Nemusíte číst její blog nebo ji znát. Je to příběh (ne)obyčejné holky z Ořechovky, která si prostě plní svoje sny a dokázala překonat pro spoustu lidí nemožné.

Dokázala mi, že i velké (ne)možné sny se mohou splnit, když si to opravdu přejete a makáte na nich, a že vlastně není nic špatného na tom být snílkem.