17.11 – #DíkyŽeMůžem

Koukám na Paměť národa a až teď mi to všechno dochází. Nebudu lhát, mám slzy v očích. Sice jsem měla v plánu vydat úplně jiný článek, ale tohle mi přišlo důležitější.  Měla jsem potřebu tohle napsat.

Přijde mi, že většina dětí a mládeže tenhle den vnímá spíš jako “super, nemusíme do školy!”. Ale tenhle den je něco víc. Popravdě jsem si to všechno nikdy moc neuvědomovala, i když jsme se o tom ve škole učili.

Nechápu, jak se něco takového vlastně mohlo dít. V dnešní době mi přijde nepředstavitelný, čeho všeho byli někteří lidé schopní a co se dělo. Jaké tresty lidé dostávali a co všechno si protrpěli třeba za to, že někoho ukrývali. Jakou bídu dostávali studenti, kteří chtěli svobodu. A teď si vezměte, že se stále najdou lidé, kteří v letošních volbách volili KSČM. A že jich nebylo zrovna málo. Ano, nezažila jsem tu dobu, jsem přece “mladá a hloupá a nemůžu tomu vůbec rozumět.”  Tohle tvrdí spousta, hlavně starších lidí. Je to jejich pravda a snaha jim to vyvrátit, je ve většině případů naprostá ztráta času. Ale víte co? Já tomu opravdu nerozumím. Nerozumím, že i přes to všechno, co způsobili a dělali, je někdo volil.

Je moc dobře, že se o 17. listopadu ve škole učí a učitelé se nám to snaží vštípit do paměti, ale řekla bych, že ty děti si to stejně moc neumí představit a berou to jen jako další významný den naší historie. Ale je důležitý nezapomínat na to, co tomuto dni předcházelo.

Občas si bohužel vůbec nevážíme toho, co máme a hlavně co všechno můžeme. Řešíme blbosti a nepodstatný věci. Já to taky dělám, pořád. Ale i to k životu patří, tohle řešení blbostí. Jen nesmíme zapomínat právě na tyhle velké věci a chvíle, které nám zas a znovu otevřou oči. Tak je prosím nezavírejte. 

Buďme PROSÍM vděční a děkujme našim rodičům, prarodičům a všem těm lidem, co tam byli, za to, že se za nás před těmi 28 lety  postavili a bojovali za naši budoucnost. Hlavně díky nim dnes můžeme cestovat, studovat, vyjadřovat svoje názory a žít svobodný život. 
Teď už je řada na nás. Je na nás, jak se budeme podílet na budoucnosti našich dětí a vnoučat. 
Prosím, neberme to na lehkou váhu a stavme se k tomu zodpovědně.  

Je to dva roky, co jsem napsala tento článek, s jehož myšlenkami nadále souhlasím. Ale dneska to cítím všechno intenzivněji, a to i kvůli tomu, co se v naší politice momentálně děje. Dnes si totiž po celé zemi připomínáme 30 let od Sametové revoluce, 30 let SVOBODY.

Včera jsem se zúčastnila akce na Letné, která ve mě zanechala hodně pocitů. Ta atmosféra byla nepopsatelná. Potkala jsem tolik různých lidí všech generací, které ale spojovalo to samé. Touha vyjádřit svůj názor, svůj nesouhlas, touha po změně. Potkala jsem tolik milých tramvajáků, z nichž nejeden nám všem mával a děkoval, že jsme šli i za něj… Tolik úsměvů od lidí, kteří nesli vlaječku nebo měli připnutou trikoloru a odznáček… a já jsem ráda, že jsem toho byla součástí.