Ačkoliv je to už přes dva roky, co jsem skončila se závoděním a objížděním turnajů, tenis je a vždycky bude neodmyslitelnou součástí mýho života. Když jsem byla mladší a brala ho jako běžnou součást života, moc jsem si ty pozitiva neuvědomovala a viděla spíš to, o co přicházím. Pro představu – třeba jsem ani jednou nebyla na lyžáku, protože jsem nechtěla vypadnout z tréninku nebo měla důležitej turnaj.

Po tom, co mi problémy se zády nedovolovaly se naplno vrátit, byť jsem to asi 4x zkoušela, jsem často měla pocit, že jsem selhala, že ta všechna dřina byla zbytečná, že to byly vyhozený peníze.  Ale teď vím, že to tak rozhodně není a když se na to podívám zpětně, je tolik věcí, za který jsem dneska vděčná. A můžu za ně z velký části děkovat i svojí rodině, která mě neskutečně podporovala. A jsem si jistá, že nebýt těch x let strávených na kurtě, určitě nejsem taková, jaká jsem dnes. Protože tenis moji osobnost zformoval ve velkým, a to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu…ale o tom třeba příště.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o ty pozitivní aspekty, o to, co jsem se díky tenisu naučila a za co jsem vděčná.

Tak pojďme na to! 🙂

Disciplína

Jako každý sport je i tenis o disciplíně.
Jít na trénink, i když se vám nechce. Vstát ráno na turnaj, i když toho máte plný kecky. Neustále někomu vysvětlovat, že s ním nemůžete jít ven, protože už ve tři musíte být na kurtech. Dělat kondici, která mě nikdy nebavila. Jezdit na soustředění, kde jsem si připadala, co se kondice týče, jako jedna z těch horších… Z mojí zkušenosti vím, že časem si na ten kolotoč tréninků a zápasů zvyknete, že už nad tím ani nepřemýšlíte a prostě jdete. Kolikrát si říkám, jak jsem to mohla zvládat, ale v tý době jsem nad tím prostě nepřemýšlela.
Myslím, že naučit se disciplíně mi určitě pomohlo i v ostatních oblastech života, a to zejména ve škole. Snad nikdy jsem se nedokázala na test vykašlat, nikdy jsem nešla na zkoušku s tím, že bych se alespoň trochu nepřipravila. Určitě v tom hraje roli i moje povaha a snaha o (občas až zbytečný a přehnaný) perfekcionalismus, ale to je věc druhá…

Naučila jsem se prohrávat

Jednou prohraješ, jednou vyhraješ, tak to ve sportu chodí. Vyhrávat umí každý, ale naučit se snášet porážky už je o něco těžší. Ještě když má člověk období, kdy se mu zrovna nedaří a proher je víc a víc, tak to psychice moc nepřidá.
Ale naučit se prohrávat je podle mě do života hodně důležitá věc, zejména u dětí. Protože děti, kterým rodiče všechno usnadňují a pomyslně vyšlapávají cestičku, to budou mít jednou o dost těžší. A i když bylo hodně proher, který jsem dlouho nemohla skousnout, o to víc jsem si pak dokázala užít vítězství.

 

Rozhodovat a jednat sama za sebe

Ve dvouhře jste na kurtu jen vy a váš soupeř. Takže za každé rozhodnutí, které uděláte, jste zodpovědní jen vy. Ať už o tom, jestli zahrajete forhend křížem nebo po lajně, nebo jestli ještě zabojujete nebo zápas vzdáte. Ačkoliv můžete mít na lavičce trenéra nebo rodiče vedle kurtu, kteří vám můžou poradit, nikdo z nich to za vás neodehraje.
Naučila jsem se tak nést za sebe zodpovědnost a taky být samostatná. Taky jsem z mýho pohledu dospěla mnohem dřív, než někteří moji vrstevníci, protože jsem prostě musela. Možná i díky tomu teď nemám problém jezdit na různé akce sama a postarat se sama o sebe.

Přátelé a druhá rodina

Jako v každém sportu, i v tenise byla určitá rivalita. Na druhou stranu, díky tenisu jsem si našla spoustu kamarádek i kamarádů, se kterými jsem stále v kontaktu a vždycky je hrozně ráda uvidím. Vlastně i díky tenisu jsem poznala lidi z Jablonce, kam jsem šla na sportovní gympl, byť dělali úplně jiný sport.
Jasně, s někým jsem si sedla, s jinými zase vůbec. Na základce jsem sice kamarády měla, ale přeci jen s lidmi z tenisu jsem si rozuměla o něco více. Byly jsme na tom totiž stejně – většinu volného času jsme trávily na kurtech, víkendy na turnajích, školu jsme doháněli v každé volné chvíli a na nic jiného moc nezbýval čas.

Druhou rodinou mám na mysli lidi z klubu a mého trenéra, který mě trénoval už od osmi let. Vždycky jsem se do Benátek ráda vracela a byl to takový můj druhý domov, protože jsem tam strávila fakt hodně času. A když jsem tenkrát odešla z Jablonce, bála jsem se, že nebudu mít kam jít a v tu chvíli jsem rozhodnutí jít do Jablonce vážně litovala. Ale naštěstí jsem tam pořád měla dveře otevřený, čehož si do dneška vážím.

Jsem opravdu vděčná za všechny, které jsem mohla díky tenisu poznat a za ty, kteří mě celou dobu podporovali!

markéta hůlková na tenisovém kurtě

Neměla jsem čas a blbosti

Stejně jako za rozhodnutí jít na sportovní základku, jsem za tohle „časový vytížení“ koneckonců vděčná. Díky sportu jsem totiž nikdy neměla čas na vymýšlení blbostí z nudy, na hraní počítačovek, na kouření za školou a podobně. Sport a škola u mě byly vždycky na prvním místě a tak to taky zůstalo.

Nevzdávat se a bojovat

Dokud není dohraný poslední míček, zápas nekončí. Kolikrát jsem prohrávala 0:5 15:40 a dokázala jsem zápas otočit. Stejně tak jsem nespočetněkrát jasně vedla a pak to projela, ani jsem nevěděla jak.

Tenis mě naučil tomu, že se musí bojovat do posledního míče a nic není ztracený. Ale budu upřímná – kolikrát jsem konec zápasu vypustila (a následně toho dost litovala). Ale když jsem to nevzdala, kolikrát jsem zápas dokázala otočit a vyhrát a o to větší radost jsem z vítězství měla. A tak je to i v životě…

————————-

A jsme u konce dnešního článku, ve kterém jsem vám chtěla přiblížit ta hlavní pozitiva, která si z tenisu odnáším. A třeba i uklidnit všechny, kteří si myslí, že odmakané hodiny na hřišti byly zbytečný nebo že v něčem selhali. Protože to tak rozhodně není. Nic není zbytečný a vždycky si musíte najít to pozitivní, co si z toho odnést.

Budu moc ráda, když se se mnou v komentářích podělíte o ty vaše pozitiva, která si ze sportu nebo vašeho koníčku odnášíte a za co jste vděční. 🙂 

Mějte se krásně a budu se těšit u dalšího článku!

Maky <3