8 dní, 1 batoh, přes 170km a 4000 výškových metrů v nohách, první spaní pod širákem, nespočet krásných výhledů, náročné výšlapy, puchýře, co bolely jak blázen.. ale hlavně skvělý zážitek a vzpomínky na celý život. Takhle bych v pár bodech mohla shrnout náš 8 denní přechod Českého lesa a Krušných hor.

5.7., neděle ráno, sedím ve vlaku, pořád přemýšlím, jestli mám všechno a jsem zvědavá, jak bude následujících několik dní vypadat. Bylo to pro mě vůbec poprvé, co jsem se takhle někam vydala, tudíž jsem moc netušila, do čeho jdu. Ale už dlouho mě to lákalo vyzkoušet, a navíc po tom, co jsme byli společně se stejnými lidmi několikrát v Lužických horách, mě tohle výletování a chození po „kopečkách“ docela chytlo a řekla jsem si, proč to nezkusit. Domů se můžu vrátit vždycky. A to byla věta, která mě v mém rozhodnutí jen utvrdila, protože fakt nebylo co ztratit.

Nejela jsem teda sama, jak si někteří z vás mysleli, ale jeli jsme ve třech lidech, skoro ve stejném složení jako na dřívější výlety a bylo to skvělý. Pohodoví lidé, se kterými se člověk zasměje, pobaví o všem možném…a hlavně mají s tímhle stylem cestování hodně zkušeností, takže jsem byla ráda, že to za mě víceméně celé naplánovali a nemusela jsem mít strach.

Za to jim ještě jednou moc děkuju, páč sama bych se do toho asi nikdy nepustila.

Balení na poslední chvíli aneb co jsem brala s sebou?

Ještě něž se dostanu k tomu, která místa jsme navštívili a kde jsme ty naše boty prochodili, pár z vás se mě ptalo na to, co všechno jsem si s sebou zabalila. Upřímně, já nejsem na tohle balení žádný expert, bylo to poprvé, co jsem si musela sbalit jeden batoh na víc jak třeba 3 dny. Já, která i na dvoudenní výlet tahala loďák, jsem se teď musela nacpat do JEDNOHO batohu. Ale když jsem to zvládla já, tak to zvládne každej. Krosnu i spacák jsem kupovala asi 4 dny před odjezdem, klasicky, konkrétně na výstavě turistického vybavení v PVA EXPO Letňany. Nejenže jsem to vše sehnala s velkou slevou, ale hlavně mi tam skvěle poradili a mohla jsem si vše vyzkoušet. Jako první mi padla do oka ta stejná krosna, kterou jsem si nakonec odnesla a byla to ta nejlepší volba, kterou jsem mohla udělat. Nejen, že se mi hrozně líbí, ale zároveň je skvěle funkční s výborným zádovým systémem. Takže pokud stále váháte nad koupí podobného vybavení, určitě tam zajeďte a nechte si poradit a nebojte se investovat. Protože pokud na tomhle budete šetřit, bude to nejspíš na úkor kvality a místo skvělých vzpomínek si z cest odvezete maximálně bolavá záda…

Z oblečení jsem vzala to nejnutnější, pod čímž si můžete představit 3 trika, 1 tílko, 1 kraťasy, 2 legíny, 1 mikinu a větrovku + spodní prádlo. Myslím, že míň jsem si toho vzít nemohla, jen s ponožkama bych to příště tolik nepodcenila a vzala si jich víc. Pak samozřejmě spacák a karimatka, bez kterých se neobejdete, nějaké hygienické potřeby a kosmetika, ideálně vše v cestovním balení (ať netaháte celý opalovák, stejně tak vám stačí miniatura šamponu, který použijete jak na vlasy tak na tělo apod.) Pokud máte problém s usínáním mimo domov jako já, tak doporučuju špunty do uší a masku na oči.

Do čeho se mi rozhodně vyplatilo investovat byl hydrovak . Pro ty co by netušili oč jde, tak tady máte odkaz přímo na ten co mám já. Nemusela jsem kvůli každému loknutí zastavovat a pila jednoduše za chůze. Objem 3 litry mi přijde naprosto ideální, protože to tak vyjde na celý den, někdy i na dopoledne druhý den, ale vždycky ho můžete naplnit jen do půlky, pokud se vám s tím třeba nebude chtít tahat. Ale určitě doporučuju mít po ruce i menší flašku, protože čistit si zuby a pít vodu z hydrovaku jde dost blbě :D. Zásoby vody jsme doplnili většinou v restauraci nebo u pramínku, kde se hodil i plecháček.

 

Jak jsme řešili jídlo a spaní?

Další častá otázka od vás. Popravdě jsem z toho takový strach neměla, ačkoliv mi bylo jasný, že rozhodně to nebude taková ta moje strava, na kterou jsem zvyklá. Ale vždycky se dá v obchodě i v restauraci vybrat zdravější varianta a když ne, tak si prostě dáte to, co je. A věřte mi, když máte hlad, tak je vám jedno, že to je smažený nebo s cukrem…nejíte to každý den.

Trasy jsme měli dopředu naplánované a přibližně věděli, kde bude možnost něco koupit, přesto se občas improvizovalo podle nálady nebo toho, jak moc nás (mě) bolely nohy. Když byla po cestě hospůdka nebo restaurace, tak jsme se zastavili na oběd nebo véču, jindy jsme si nakoupili v obchodě zásoby na dva dny dopředu a měli na chvíli vystaráno. Nebylo to fakt nic strašnýho a pořád je to jen pár dní, po kterých se můžete vrátit k tomu, co jíte normálně. Mnohem důležitější je si to umět užít, koukat na jídlo jako zdroj energie, kterou rychle spálíte, a ne se stresovat kvůli každýmu soustu, který by vám nedej bože nesedělo do maker. Tenhle přístup vám uškodí mnohem víc než to jídlo samotný…😊

Tak bylo tak na úvod a teď už konečně k tomu, kudy jsme to vlastně chodili…

1. den

V neděli ráno jsem narychlo dobalila poslední věci, přičemž jsem tu krosnu ještě 3x přeskládala a stejně si nevzala věci, který jsem původně chtěla a jak se ukázalo, dost by se hodily. Třeba takový náhradní boty nebo čelenku. Ale na to už nebyl čas a musela jsem běžet na vlak. Po těch 500m, který jsem s tím báglem ušla, jsem se smála sama sobě, jak se s tím chci tahat někde po horách třeba na 20km túře. Přičemž jsem ještě netušila, že 20km zdaleka není ta nejdelší trasa, která mě čeká…

Dojeli jsme do Prahy, odkud jsme pokračovali směrem na Plzeň až do Trhanova. Po menších komplikacích po cestě jsme ocitli na zastávce Trhanov – Pila a tady to vše začalo, odtud už jen po svých.
Po cestě mi chvíli trvalo, než jsem se s tou novou krosnou sžila a správně ji nastavila. Nejvíc mi vyhovoval pevně utažený bederní pás a trochu povolené ramenní popruhy. Díky tomu celá váha batohu neseděla na mých ramenou a já neumírala po prvních pár kilometrech. Jó, časem jsem to musela trochu kompenzovat, protože po pár dnech jsem to začala cítit i na té bederce, nebo spíš na kyčelní kosti. Ale tělo si zvyklo rychle a když jsem dojela domů, moje záda byly úplně v pohodě, což mě dost překvapilo!

Prvním cílem byl Čerchov (1042m.n.m.), nejvyšší bod celého Českého lesa. Na Čerchově se nachází Kurzova rozhledna, ale počasí nebylo teda nic moc a hrozně foukalo, takže jsem se do toho moc nehrnula a rozhodla se na ni nejít. Fungovalo tam i menší občerstvení, kde měli poměrně velký výběr jídla i pití. Dali jsme si tak jedno vrcholové (v mým podání to byla teda točená kofola místo pivka) a dál jsme zamířili do Capartic.

Chvíli před půl osmou jsme dorazili na louku v Klenčí pod Čerchovem (Sádek), odkud byl nádherný výhled na celé město pod námi. Viděli jsme krásný západ slunce, zahráli si deskovku, dali si menší večerní sváču a odvalili se do spacáků. A přesně na tomhle místě jsem strávila svojí první noc pod širákem. Až na ty komáry a muchničky, který nám celou noc nedali pokoj, to bylo super. A na ten východ slunce, který jsem viděla „z první řady“ hned po otevření očí, jen tak nezapomenu…

 

 

2. den

Předpověď hlásila menší déšť, ale doufali jsme, že se nám vyhne a maximálně trochu sprchne. To se bohužel nestalo a přišel dost velký slejvák. V tu chvíli jsem byla vážně ráda, že jsem si tu pláštěnku koupila, a to jak na sebe, tak na batoh, protože krosna a věci v ní by se vám bez pláštěnky do pár minut promočily. A chodit v mokrém oblečení vám na hezkém zážitku asi moc nepřidá. A teda až na ty totálně promočený boty, který jsme měli samo sebou všichni, má i ta deštivá atmosféra v lese něco do sebe, vzduch se krásně pročistí…

V dešti jsme došli až na Starý Hernštejn, který byl ale kvůli rekonstrukci zavřený, takže jsme si maximálně přečetli ceduli pod kopcem a šli zase dál. Po pár kilometrech se ale z ničeho nic udělalo hezky a konečně začalo svítit sluníčko. Tyhle rychlý změny počasí mě na horách nepřestaly překvapovat. Na odpočívadle byl čas nabrat další síly, sníst něco k jídlu, usušit pláštěnky a pokračovat k prameni řeky Radbuzy. To místo nás vážně mile překvapilo, hlavně kvůli tomu krásnému dřevěnému altánu, kde dokonce už několik lidí přenocovalo – tedy alespoň podle knihy záznamů, kterou jsme si pročítali, a taky tam zanechali krátký vzkaz. 🙂

Za krásnýho počasí jsme lesem došli do Závisti, což je vesnice, kde se – pro zajímavost – nachází dům, z jehož okapů voda odtéká do dvou moří. Po několika kilometrech následovala naše předposlední zastávka na Rybníku. Nepředstavujte si pod tím (mylně jako já) opravdový rybník, ale malou vesnici s pár domy, hřištěm, ale taky skvělou restaurací. Tam jsme si dali skvělé jídlo, o dost lepší než v Caparticích, a mimo jiné tam už asi počtvrté potkali jednu dvojici, kteří s sebou měli ještě dva psi. Tak si k nám přisedli, chvíli jsme si povídali a bylo to fajn. Tohle je mimochodem další věc, která mi na turistice přijde skvělá, jak občas cestou poznáte nové lidi, zdravíte se s nimi, vyměníte si úsměvy, jdete dál a třeba na sebe o pár kilometrů dál zase narazíte.

Lehce přecpaní jsme se dovalili na 40m vysokou rozhlednu Ebene (894 m.n.m.) za německými hranicemi, kde nás čekal druhý nocleh. Údajně je takto celoročně otevřená a to i přes noc, takže tam může přenocovat úplně kdokoliv. Cesta na ní už byla o něco horší, jednak kvůli šílenému značení, ale taky  kvůli bolesti mýho lýtka, že jsme párkrát museli dát pauzičku, abych to nějak došla. Ale zvládnout jsem to musela. Ačkoliv se přenocování na rozhledně asi nedá vyloženě zaškatulkovat jako širák, pořád to bylo v přírodě a ještě s neskutečným výhledem na všechny strany! V noci byla trochu zima, ale dalo se to přežít, ze spacáku mi stejně koukal jenom nos. 😊 Ale díky tomu, že je nonstop otevřená, nás ráno vzbudil nějaký pán, který se na rozhlednu přišel podívat nebo ji možná zkontrolovat. A teda nevím, kdo z nás byl překvapený víc, haha…

3. den

Ráno na rozhledně bylo sice slunečný, ale stejně jako uplynulá noc poměrně studený, takže jsme se rychle nasnídali, vyčistili zuby a vydali se směrem na Pleš. Ta nakonec hrála větší roli, než jsme asi předpokládali. Po cestě sice svítilo sluníčko a začalo se oteplovat, ale na další dny opět hlásili déšť. Na Pleši jsme konečně trochu rozmrzli, dali si kafe a čaj a zároveň (pro jistotu) domluvili přespání na přespříští noc. Nechtěli jsme riskovat, že někde spolu se spacákama promokneme. To je asi to nejhorší, co se vám může na takovém výletě stát.

Lehčí o karimatky a spacáky, které jsme nechali na Pleši, jsme vyrazili na další štreku s cílovou destinací ve Svaté Kateřině. To jsem ještě nevěděla, jak náročná a zároveň krásná trasa to bude. První zastávka přišla na Dianě, kde jsme si snědli malý oběd z toho, co nám zbylo v batohu a pokračovali směrem na Přimdu.

Tam jsme došli kolem šesté večer, tak tak stihli nakoupit zásoby jídla na další dny a řešili, jestli počkáme na bus nebo to těch 8km na Svatou Kateřinu dojdeme. Upřímně jsem se už viděla v buse s nohama nahoře, protože mě stále bolel ten lýtkový sval, ale nakonec jsem si řekla, že to prostě nějak dám. Na benzínce jsem tak do sebe hodila párek v rohlíku na posilněnou a šlo se. Výhled z Přimdy, nejstaršího hradu u nás,  stál za to, ale snad ještě hezčí byla cesta na rozhlednu Milíře a výhled z ní. Chytili jsme totiž božskej západ slunce, kterej se fotkou bohužel ani nedá přenést. Pokud tam budete mít cestu, rozhodně doporučuju navštívit!


Kolem deváté jsme celí unavení došli na ubytování Fara Kateřina, což byl takový hezký malý penzionek i se zahradou. Popravdě jsem se ale těšila na jediný. Po třech dnech první sprcha a pořádná postel! Konečně vysprchovaná a unavená po celém dni jsem padla do postel, ale ještě se naposledy (během dne to bylo tak po desáté) podívala do mojí přihlášky, jestli tam náhodou nebudou výsledky z přijímaček na VŠ, které jsem čekala každým dnem. A když se tam zeleně objevilo “Navržena na přijetí”, nemohla jsem tomu uvěřit a byla z toho neskutečně šťastná! Ono to vážně vyšlo!

Ten večer jsem po dlouhé době usínala s obrovskou úlevou a radostí z toho všeho, co se děje a co mě čeká!

Tímto bych článek  pro dnešek ukončila, neboť fotek a zážitků je ještě dost, ale to byste nad ním strávili půl hodiny. Ale nebojte, v následujících dnech bude on-line i druhá část, o kterou vás rozhodně nemůžu ochudit. 🙂

Mějte se krásně!

Maky <3