A co když… Takhle začíná hodně vět, které se mi den co den honí hlavou. A není to jen poslední dobou, je to už několik let. Otázky tohohle typu jsou hrozný, možná nejhorší, upřímně je nesnáším a troufám si říct, že je má v hlavě snad každý. Na tyhle otázky totiž neznáme odpověď, dokud se to opravdu nestane. Snažíme se tak marně přijít na to, co se stane když…a  co když tu písemku podělám, co na to řeknou ostatní, co když neudělám příjmačky, co když mě nikam nevezmou, co když to včas nestihnu odevzdat, co když bude mamka naštvaná nebo co když prohraju.

Všichni mi mohli říkat, jak mám příjmačky v kapse a proč se stresuju, jenže na to jsem se spolehnout nemohla a stejně do toho dala veškerý úsilí, abych se dostala. Skoro každý večer mi běhaly hlavou tyhle myšlenky, žaludek plaval jak na vodě a myslím, že jsem nebyla sama. Kolikrát jsem byla schopná se i rozbrečet. A vážně nevím, co bych dělala, když bych se na žádnou střední nedostala. Naštěstí nad tím už nemusím přemýšlet.

Teď spíš přemýšlím, zda jsem neudělala chybu a sportovní gympl byl správná volba. Neříkám, že jsem tam úplně nešťastná. Na každé střední, hlavně na gymplu, je začátek vždycky těžký. Jenže tady to není jenom učení, ale právě i o sportu. Je skvělý, že můžeme trénovat a zároveň studovat, jen jsem nečekala, že to bude tak náročný. Taky si vlastně říkám, jestli ten tenis někam vede a stojí mi to za všechnu tu námahu, jak fyzickou, tak hlavně psychickou, nebo by bylo lepší se na to s prominutím vykašlat a věnovat se něčemu jinému, teda hlavně škole. Není to tak, že bych začala od základů s novým sportem, ale spíš bych chtěla tenis hrát víc pro radost a užívat si to a ne, aby to byla moje povinnost, jelikož tak mi to poslední dobou trochu přijde. A to já nechci. Navíc nechci jen tak zahodit roky, které jsem už tenisu věnovala a snažím se si stále připomínat, proč jsem začala. Jenže víte co mi vlastně došlo? (A došlo mi to až teď při psaní tohohle článku.) Že jsem nezačala pro vidinu, jak budu lítat po světě a vítězit na největších turnajích světa (i když bych samozřejmě chtěla), ale začala jsem proto, že mě to bavilo. Když jsem byla menší, nevzpomínám si, že bych se v budoucnu viděla na nějakém slavném turnaji. Nad tím jsem prostě nepřemýšlela, nebyl k tomu totiž důvod a užívala jsem si jen ten pocit, že můžu bouchnout do balonu. Na tréninky jsem se těšila a byl to můj koníček, který se časem ovšem vyvinul víc, než jsem kdy předpokládala. Tenis se tak stal součástí mého života. A vlastně se od něj vyvíjely další moje důležité kroky v životě, jako přestup na sportovní školu a samozřejmě na již zmiňovaný sportovní gympl. Neříkám tak, že roky, co jsem strávila na tenise, byly špatné roky. Podle mě jsem se díky tenisu naučila spoustu věcí, dal mi toho hodně do života a taky jsem si díky němu byla schopna udržet dobrou postavu. Nedokážu si představit, nebo spíš bohužel dokážu, jak bych teď vypadala, kdybych celou tu dobu nesportovala. Jsem totiž dost líná a i proto mě udivuje, jak můžu dělat sport na nějaké úrovni. Né že bych s tím každý den nebojovala. Nicméně jsem za ty roky vlastně ráda. Nebyly to vůbec jednoduché roky, roky práce, trávení volného času na kurtech a divím se, že jsem to vydržela až sem. Jsem taky strašně vděčná celé rodině, že mě v tenise a ve sportu celkově vždycky podporovala, mohla jsem dělat to co mě baví a poznat taky spoustu skvělých lidí. Nejvíc obdivuju mamku, která toho pro mě tolik obětovala a myslím, že ji nikdy nebudu schopna dostatečně za to všechno poděkovat. To jsem se docela rozepsala jak tak koukám. Ale ono to s tím vlastně všechno souvisí.

Taky bych chtěla studovat školu, která mě dobře připraví a zvládnu odmaturovat. Vím, zdá se to hrozně daleko, ale už vidím, jak to uteče jako voda. Taky vám přijde, že všechno nějak moc rychle utíká?
Nicméně mám prostě ze všeho strach, jako vždycky, že. Nechce se mi přestupovat, protože si myslím, že máme dobrou třídu a začínat od znova a nedejbože psát rozdílovky se mi fakt nechce. A nezůstalo by to jen u rozdílovek. Navíc jsme dali dost peněz za učebnice, že nový si kupovat nechci. A řešit dalších spoustu věcí, které by s tím souvisely.

Chce to všechno prostě čas a trpělivost, kterou já bohužel nemám a chci všechno hned. To mi říkají všichni, když se na toto téma začneme bavit. Ale vím, že pokud tam fakt budu nešťastná a nebudu to zvládat, prostě přestoupím. Nechci se zbytečně trápit a mít z toho depky. Není to nic neobvyklého, že studenti přestupují, protože prostě zjistí, že ta škola není to pravé ořechové.

Celkově je to všechno jen v hlavě a o strachu. Teda alespoň u mě. O strachu, že zklamu rodinu, přátele, lidi, kteří mě podporují a věří ve mě, vidí mě, jak budu hrát na Wimbledonu, ale taky, že zklamu sama sebe. To já si utvářím v hlavě tyhle myšlenky, na které stejně většinou nenajdu odpověď a akorát se jimi stresuju. Jenže ono to někdy prostě nejde nad těmito otázkami nepřemýšlet, protože jsou svým způsobem důležitý. Akorát se jimi moc zaobírám. Někdy jsou jejich odpovědi totiž strašně blízko a jednoduché, až si řeknete, že to přeci nemůže být tak easy, jenže je přes tu negativitu a zamotané myšlenky prostě nevidíme. Snažím se být pozitivní, ale poslední dobou se mi to vůbec nedaří. a dost mě to štve.

Proto doufám, že  vám se daří o něco lépe a jste s výběrem školy, ať už střední nebo vysoké, spokojeni. Já doufám, že se to všechno časem zlepší a budu zase šťastnější a s chutí do života 🙂

Mějte se krásně 🙂

Maky <3