Kurz, na který jsem se těšila nejméně, protože k běžkám jsem si zatím nenašla vztah třeba jako k turistice. Ale paradoxně jsem si ho užila asi nejvíc ze všech kurzů, které jsme za naše studium absolvovali. Taky nevěřím, že to říkám nahlas…

Leden začal hoodně aktivně. Hned 2.1. jsme odjeli na týden na lyžařský kurz do Herlíkovic, kde nám počasí fakt nepřálo a zas tolik jsme si to neužili. Kdybychom měli možnost jet znovu do Itálie (mrk na článek zde), možná by to bylo o dost lepší. Prý že nás to aspoň připraví na realitu, až přijedeme se třídou na kurz a jako učitelé se s tím budeme muset vypořádat. No já vám nevím, ale po téhle zkušenosti to učitelství asi přenechám jiným… 😀 Jen co jsme přijeli z lyžáku, měli jsme tři dny na to se dát dohromady, vyprat všechno oblečení, nakoupit další zásoby jídla, zabalit si znova kufr a vyrazit do Jeseníků. V mém případě do Brna, odtrénovat pár hodin na tenise, a pak se ráno s kufrem jako kráva, batohem a běžkami dohrabat k fakultě, nikomu přitom hůlkama nevypíchnout oko a ráno vyrazit do Jeseníků.

Stejně jako u předešlého kurzu na bakaláři jsme byli ubytovaní na Švýcárně, takže už jsme aspoň trochu věděli, do čeho jdeme. Nebo spíš jedeme. Budíček byl poměrně náročný a ještě bych si klidně dvě hodinky pospinkala. Když už jsme mysleli, že u fakulty reálně zmrzneme, konečně dorazil autobus. Naházeli jsme do něj věci, mně se klasicky řidič vysmál za ten můj loďák a jelo se. Na moji obranu, počasí hlásilo -15 stupňů, tak jsem to nechtěla podcenit a měla s sebou zas 2x víc oblečení, než bylo potřeba. Po cestě jsme se snažili rozmrznout, někdo doháněl spánkový deficit a mně dělal radost východ sluníčka přes zamrzlý okna.

Kolem desáté jsme dorazili k Figuře, viděli se na chvilku s kamarády, kteří akorát odjížděli domů a úkol byl jasný. Rychle vyházet věci z busu, které pak naši kluci šikovný přeházeli na rolbu, přezout boty, namazat běžky a vyrazit směr Švýcárna. Neměla jsem na tu cestu dobrý vzpomínky, protože minule jsem udělala zásadní chybu – vzala si skejty. Trpěla jsem jak pes. Letos to mělo s klasikama úplně jinej rozměr, kopec jsem si vyťapkala bez problému a navíc nás přivítalo nádherný počasí. Takhle nějak bych si ty Jeseníky představovala!

Následoval oběd, šlofík, vybalování věcí a odpoledne už začal výcvik. Respektive rozježdění, kde zhodnotili naše schopnosti a dovednosti. Tím, že už jsme na magisterském studiu, tak už to není o tom, že my se budeme učit jak běžkovat, ale budeme mít metodické výstupy. Kdo prošel úvodním stresem, že ho vyhodí z kurzu a za rok si to zopákne, mohl vyrazit na Praděd a zbytek zůstal u Švýcárny. Byla jsem celkem překvapená, že jsem patřila do skupiny “Praděd”, a musím říct, že to byla fakt velká nádhera. Kdo mě zná, tak ví, že miluju turistiku. Ale po tomhle kurzu těm běžkám dám šanci. Do kopce sice nadávám jak špaček, ale vézt se dolů na lyžích, koukat na západ sluníčka a mít tváře ošlehaný od zimy…asi jsem blázen, ale já to miluju. Západ sluníčka na Pradědu bude jedna z mých nejhezčích vzpomínek. A horká čokoláda se šlehačkou tomu dala korunku.

Druhý den už jsme začali s metodickými výstupy. Náš vedoucí byl celkem pohodář, za což jsme byli samozřejmě rádi. U prvních výstupů typu metodické hry a základy jsme se i hodně nasmáli. Jen si představte partu 13 vysokoškoláků, jak mají na nohách běžky, hrají na mrazíka nebo běhají závody ve štafetách. Podle mě se bavili i všichni ostatní, kteří jen projížděli okolo. A my byli rádi za každou aktivitu, při které jsme se zahřáli, protože ty teploty byly přes den klidně až ke slibovaným -15 stupňům.

Pro 3. den je typický skoro celodenní výlet na Červenohorské sedlo. Spoustu lidí to popisovalo tak, že tak nějak vypadá peklo, hlavně pro neběžkaře. Trasa má dohromady asi 17km, akorát s tím, že tam jedete hodinu pořád jen z kopce dolů a nahoru si pořádně máknete. Naší skupince to trvalo 2,5h, ale hodně jsme zastavovali na výhledy, fotečky a oddechový pauzy. Mně navíc celkem potrápilo tříslo, takže mě bolel každý krok a skluz. ALE! Předčilo to moje očekávání a užila jsem si to. Nahoru to bylo náročný, ale s tou naší skvělou skupinkou to uteklo raz dva. Sice nás předjížděli broučci a berušky (rozuměj babičky a dědečci na lyžích), ale dost jsme se nasmáli. Díky, kamarádi!

Sobota, předposlední den kurzu, poslední den výcviku. Jako každé ráno proběhlo náročné vstávání po pouhých pár hodinách spánku, ale z postele nás vždycky dostala minimálně vidina skvělé snídaně, kterou na Švýcárně připravovali. Nejvíc se mi vždycky nechtělo oblékat, protože venku byl fakt velký mráz a teploty kolem -10 stupňů celý den. Naštěstí už jsem z minulých let poučená a vím, že navlíct na sebe nejteplejší bundu není řešení. Naopak jsem bohatě využila merino oblečení, které doporučuju všema deseti na jakékoliv zimní aktivity, ať už od Sensoru, Husky nebo Zajo. Na to termo mikinu, hybridní bundu a když fučelo, tak ještě goretex lehkou bundu, která nepromokla ani neprofoukla. Nechyběl ani nákrčník, čelenka, rukavice a brýle, když svítilo slunko. Možná se to může zdát na běžky jako hodně vrstev, ale my jsme poměrně často stáli a jezdili akorát krátké úseky sem a tam, abychom si vyzkoušeli co nejvíce metodických cvičení. Budoucí učitelé, no. Po tom, co jsem tohle všechno na sebe navlékla, nazula si příjemně vyhřátý boty, šla jsem si namazat běžky a vyrazila o něco dřív než ostatní, abych našla vhodný místo pro svůj metodický výstup. Místo jsem našla a kromě toho jsem viděla i nádherný výhledy, ranní sluníčko mi šajnilo do tváře a já jsem měla stejnou radost, jako když jdu brzo ráno někde na túře, nikde nikdo a celou cestu máte jen pro sebe. Božský.

Výstupy byly úspěšný, ale stačily dvě hodinky a Švýcána se začala plnit lidmi, že jsme se pomalu neprocpali do jídelny. Ale já se jim nedivím, sobota, sluníčko, hory a vidina borůvkových knedlíků…to bych jela hned. Odpoledne se dost zkazilo počasí a všude byla jen bílá mlha. Po zápočtech jsme už měli zasloužený volno. Poslední večer jsme si užili v kruhu spolužáků s kytarou a různými hrami. Na tohle jednou budu ráda vzpomínat a vlastně mě hrozně mrzí, že s tak skvělými lidmi už máme jen rok a půl společného studia, a pak už se takhle nejspíš nikdy nesejdeme…

Další den ráno jsme si jen dobalili, dali poslední snídani, já narychlo ještě dokupovala turistický vizitky a pohledy pro babičku a s holkama jsme vyrazily k Figuře. Tam jsme všichni čekali, než přijede autobus a vyrazili zpátky do Brna. Neříkám, že to byl jednoduchý kurz. Ještě s tím týdnem na sjezdkách mě bolelo celý tělo a už jsem se těšila na pořádný spánek. Ale jak jsem říkala, byl to snad nejlepší kurz, na kterém jsem byla. A jsem strašně vděčná, že díky studiu na sportovce tohle můžeme zažívat a mít vzpomínky, které bychom jinde nezískali.