Takhle jsme pojmenovali naši skupinku, se kterou jsme se rozhodli vyrazit na Slovensko. Byl to čistě spontánní nápad, jak využít listopadového prodlouženého víkendu, kdy se nám nechtělo sedět doma a chtěli jsme zažít nějaké další dobrodrůžo. A tím vlastně symbolicky oslavit i 17. listopad, protože cestovat do zahraničí není samozřejmost a stále si uvědomujeme, jaké štěstí v tomhle máme. A přála bych si takhle slavit každý rok, někde na výletě nebo v zahraničí. To, že zase vydávám článek asi s dvouměsíčním zpožděním, pomineme…

Pokud máte pocit, že vidíte rozmazaně, nebojte, není chyba na vaší straně To jen ten pán, co nás fotil, zapomněl zaostřit. 🙂

Přesuneme se ke složení naší partičky. Původní plán byl jet ve čtyřech, nakonec jsme se rozhodli využít i poslední volné místo v autě a vyrazili jsme v pěti lidech – já, Simča, Janča, Denda a Víťa. Od začátku jsem počítala s tím, že budu brát svoje auto, protože cestu na Slovensko už mám docela naježděnou a byl to pro nás nejjednodušší způsob, jak se tam dostat. Jako cílovou destinaci a zároveň výchozí bod jsme zvolili ubytování v apartmánu v Donovalech. Prostoru tam bylo dost, kuchyňku jsme bohatě využívali každý den a jeden večer využili i televizi. Protože sobota = Stardance!

Cesta z Brna nám trvala tak 4 hodiny. Dorazili jsme odpoledne a zvažovali jsme, co se zbytkem dne. A protože nejsme žádný bábovky, rozhodli jsme se toho času na Slovensku využít naplno a vyrazili ještě na takovou menší procházku. Menší procházkou rozuměj cestu pořád do kopce, kde ti to nejdřív ujíždí na blátě a když to na kopci konečně přejde ve sníh, tak tě může odfouknout vítr. A umrzne ti zadek. Došli jsme z ubytování na Novou holu. Výhledy byly minimální a vítr fakt velkej, takže jsme to rovnou otočili a šli zpátky.

Cestu dolů jsme stihli tak tak za světla a zapluli rovnou do Donovalského pivovaru. Mezi všemi lidmi, co tam byli vystrojený jak na sváteční večeři, jsme si tam přišli trochu jak takoví zmrzlí vandráci, co jdou jen posedět na pivko a kofolu. Ale to mám na tom vlastně ráda, stačí nám fakt málo. V 17:11 jsme si pustili z rádia Modlitbu pro Martu a připili si na to naše víkendový dobrodrůžo a poděkovali za to, že můžem.

Večer nám ještě Janča uvařila skvělou večeři, já udělala čaj z aroniového likéru a začali jsme řešit co podnikneme zítra. Plány nám celkem kazila předpověď počasí, protože na hřebenech hlásili vichr až 130 km/h. A to je fakt dost, v kombinaci se sněžením. V takových chvílích opravdu oceníte, že s sebou máte lidi, kteří jsou zkušenější než vy a umí takové situace lépe vyhodnotit. Já mám k počasí na horách obrovský respekt a nebýt tam s nimi, na takovou túru si netroufnu.

Trasu jsme několikrát změnili a nakonec bylo ráno rozhodnuto pro trasu přes Kozí Chrbát. Ráno jsme si udělali kafíčko, míchaný vajíčka a Vítek skočil do obchodu pro obrovský chleba, ze kterého jsme udělali svačinu na cestu. Nákup byl teda s vysokohorskou přirážkou, ale přežili jsme to. Vycházeli se sluníčkem v zádech, bylo nám tak akorát a sem tam jsme zastavovali na fotky, protože ty výhledy, příroda…a vidíte ten přechod podzimu a zimy? Ach, bylo to krásný!

Po cestě jsme potkali krásnou horskou útulnu. Já teda na moc útulnách ještě nebyla, ale má to fakt svoje kouzlo, ještě když přijdete lehce vymrzlí, dáte si čaj a zázvorovici, něco dobrýho a jste vlastně hrozně spokojení, že si můžete na chvíli sednout a s někým popovídat. A že ta slovenština se krásně poslouchá…

Z útulny už jsme vyrazili přímo na Kozí Chrbát, kde jsme se potkali jen s dalšími dvěma lidmi. Nedivím se, kdo by taky v tomhle větru šel po hřebeni. Správně, my. Vítr foukal tak silný, že jsme nemohli ani jít rovně a mohli se do něj s klidem opřít, udržel by nás. Šlo se fakt celkem špatně a přiznám se, že před vrcholem jsem měla celkem krizi. Byla fyzická i psychická, protože mi nebylo úplně nejlíp. Možná lepší, že jsem nekoukala na hodinky, protože ty ukazovaly tepovku 214 a já bych tomu i věřila, je to u mě normální. Přišlo mi to nekonečný, ale když jsem pak viděla Simču s Denisem a Jančou, jak na nás čekají, tak se mi ulevilo. Teď už to bude jen z kopce, to zvládnu. Jak jsme přešli hřeben, bylo už bezvětří. Zastavili jsme na chvíli v takovém přístřešku, kde se dalo i přenocovat. Hodili jsme do sebe svačinu, čajík z termosky, oblékli vrstvu navíc a rychle vypadli, protože nám byla hrozná zima. Denda se Simčou si ještě chtěli trasu prodloužit a jít dál po hřebeni, ale ty podmínky nebyly nejlepší, tak to odpískali. Měla bych o ně asi i celkem strach, takže jsem byla ráda.

Po cestě zpátky holky zkusily stopovat jeden horší úsek, který vedl po silnici, ale nepodařilo se, takže jsme to došli celé po svých. Celkově měla trasa cca . Všichni už jsme se hodně těšili do teplý sprchy a na jídlo. Poslední večer si říkal o halušky a pivko, takže volba večeře byla jasná. A zakončili jsme to pohodovým večerem na našem ubytování se Stardance. Já teda měla později večer ještě jednu menší krizi, protože na mě dolehly určité okolnosti, které jsem v posledních měsících řešila a to, že jsme byli na Slovensku, je jen umocnilo. Ale holky mě z toho vytáhly a usínalo se mi už lépe, za což jim děkuju.

Poslední ráno, zamáčknout slzu a odjíždí se. Výhledy na pocukrovaný kopce, kafíčko před cestou a rychle se zabalit. Kolem desáté jsme opouštěli ubytování a vlastně pořád nevěděli, kam jedeme, protože jsme chtěli stihnout aspoň nějakou kratší túru. Místo 10km túry to nakonec byla asi hodinová procházka v Liptovských Revúcích, která nám ve výsledku úplně stačila. Celou dobu tak lehce sněžilo, výhledy byly spíš zamlžený, ale i tak to bylo moc pěkný. Udělali jsme si několik posledních fotek a vyrazili zpátky k autu.

Chtěli jsme to symbolicky zakončit něčím mooc dobrým, takže jsme našli restauraci Mint v Bratislavě, kde byla naše poslední zastávka a rozhodně to stálo za to. Kdybych ale věděla, jak příšerná cesta zpátky nás čeká, tak bych si dala aspoň ještě jedno kafčo. Pršelo tak, že mi to ani stěrače nebraly, pak se přidala mlha že nebylo pomalu vidět na krok a s nedělním provozem to bylo nekonečný. Naštěstí jsme to úspěšně zvládli a dojeli večer zpátky do Brna. We made iiit!

Pamatuju si, jak jsem si několikrát říkala, že mi hrozně chybí nějaká parta lidí, se kterými bych takhle někam vyrazila. Většinou jsem jezdila buď s nejlepší kamarádkou, bývalými příteli a když už mě nebavilo čekat, tak jsem vyrážela na túry sama. O to víc jsem vděčná za to, že se nám ten výlet fakt podařilo zrealizovat a že jsme si ho takhle užili. Budu na to moc ráda vzpomínat.

A abych nezapomněla, děkujeme za spoustu krásných fotek Víťovi (@vit.svanda), který s sebou ochotně tahal foťák a ty vzpomínky nám zvěčnil. <3

Letos mám v plánu se do Donoval možná vrátit, protože bych si chtěla projít hřebenovku Nízkých Tter, tak uvidíme, jestli se mi to podaří zrealizovat. 🙂 A v příštím článku se můžete těšit na naprosto krásný výhledy z Jeseníků!