4. den

Kolem půl deváté jsme opouštěli pokoj ve Svaté Kateřině a vyrazili směr Německo. Víceméně po celou dobu výletu jsme se pohybovali v okolí hranic, takže jednu chvíli jsme šli po německé straně, pak zase po té české, a tak pořád dokola. Došli jsme do Rozvadova, kde nás čekal dost blbý úsek po krajnici čtyřproudé silnice, kde se tím moc auta moc nemazala. Bohužel nebyla žádná jiná možnost, jak se téhle cestě vyhnout, takže jsme to zkrátka museli co nejrychleji projít. Jakmile jsme se ale dostali za hranice, cesta už vedla po hezké cyklostezce pomalu až do Waidhausu.

Jak už je z předchozí věty patrné, naším prvním cílem bylo městečko Waidhaus. Popravdě jsme od něj asi čekali víc a moc unešení z něj nebyli, protože byly otevřené asi tak dvě restaurace, z toho jedna nám zavřela těsně před nosem a celkově tam toho nebylo moc k vidění. Teda až na autobusy, co jezdí o pět minut dřív a člověku pak ujedou…Nakonec jsme si přece jen sedli na rychlé jídlo a vyrazili na zastávku, odkud nám teda ten první bus ujel, ale naštěstí jel za půl hodinky další, který nás odvezl do Eslarmu. Ale aby toho nebylo málo, skoro jsme zapomněli, že se v německých autobusech stále musí nosit roušky, ale naštěstí jsme nějaké zapomenuté vyhrabali a vyhnuli se tak nechtěným problémům.

Eslarmem jsme víceméně jen prošli, dostali se na hlavní turistickou stezku a pokračovali poli a lesy zpátky na Pleš, kde jsme měli domluvené ubytování. Teda alespoň jsme doufali, že je domluvené, protože nebylo stoprocentně jisté, že pro nás ten pokoj budou mít. Ale jak jsme později zjistili, shodou okolností se jim jeden pokoj uvolnil a bylo vyhráno.

Po cestě jsme ještě potkali krásný Tierpark Eslarm, kde byli nádherní jeleni s laněmi, a pak taky divoká prasata. Tou dobou už pršelo a nebylo moc hezky, takže přišel čas opět vytáhnout pláštěnky. Můžu říct, že to bylo přesně takový počasí na zachumlání do deky, uvaření čajíku a odpočívání. Jenže my stále měli před sebou zhruba 10-12 kilometrovou cestu na Pleš. Po cestě se rozpršelo snad ještě víc, takže boty jsme měli celé promočené a viděli se už někde v teple a suchu.

Když jsme tam konečně dorazili, objednali jsme si večeři, já si dala zaslouženou skleničku vína a pivko a tak trochu jsme tím oslavili to moje přijetí na vysokou. Totálně vyřízená jsem po sprše padla do postele a během pár minut spala jak mimino. A jedna zajímavost – na Pleši rozhodně signál nechytíte, takže nejenom že se nepřipojíte k internetu, ale ani si nezavoláte. Takový ideální místo pro digitální detox, asi tak bych to v dnešní době nazvala.

5. den

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Jednak jsem byla trochu nevyspalá, protože se vstávalo dost brzo, a druhak jsem věděla, že před sebou máme 13km dlouhou cestu na vlak v tom deštivém počasí. Bohužel žádné spojení mezi Pleší a Bělou nad Radbuzou nebylo, takže jsme to museli vzít po svých. Když jsme vycházeli, stále ještě mrholilo, bylo zataženo a hlavně zima. Ale jak jsem říkala už v první části, i to panorama vypařujícího se lesa a pročištěný vzduch po dešti mají něco do sebe. Zvládli jsme to ujít asi za 2,5 hodinky a ještě nám k tomu asi v půlce cesty vysvitlo sluníčko, a otevřely se tak před námi nádherné výhledy na všechny louky a pole kolem! Tyhle panoramata vám zkrátka vezmou dech.

V Bělé nad Radbuzou jsme rychle proběhli obchodem, čapli něco k jídlu na další dny a běželi na vlak. Řeknu vám, že to není zas taková sranda si během 5 minut nakoupit potraviny tak, aby nebyly moc těžký a daly se z nich zkombinovat alespoň dvě tři jídla… 😀

Vlakem jsme přejeli z Bělé do Plané u Mariánských lázní, odtud do Chebu a následně do Mostu, kde jsme měli dvě hodiny čas na přestup. A jelikož by to byla nuda, čekat na nádraží, rozhodli jsme se ještě podívat na Hněvín. Nasedli jsme na první autobus, který nás odvezl přes celé město až pod kopec, který už jsme teda vyšli po svých (i s našimi plně naloženými krosnami). Měli jsme to dost na minuty, takže to byl spíš takový sprint a já měla pocit, že vyplivnu plíce. Ale ten výhled stál opět za to, a navíc celý ten hrad s hvězdárnou byly vážně moc hezký.

 

10 minut na prohlídku stačilo a běželi jsme zpátky na autobus, který nás odvezl zpět na nádraží. Z Mostu nás čekala poslední cesta, a to do Moldavy v Krušných horách. Opět jsme jeli takovým tím klasickým starým horským vláčkem, mezi všemi těmi kopci a lesy, takže to byl zase trochu jiný zážitek. Ale já byla hlavně ráda, že sedím a nožky můžou konečně odpočívat.

Po setkání s civilizací v Mostě jsme se asi za hodinu ocitli uprostřed krásných lesů v Moldavě, kde nebyl vůbec pro změnu nikdo. A ten klid byl neskutečnej. Čekalo nás posledních pár kilometrů na horskou chatu Vitíšku, kde jsme měli zamluvené ubytování. Tohle byl zážitek, ze kterýho jsme čerpali až do konce výletu…

Jednak v tuhle roční dobu se tam moc lidí neubytovává, takže s námi v celé chatě nikdo jiný nebyl. Pan majitel byl výrazná osobnost sama o sobě, očividně si rád povídal, vyprávěl, poučoval a “kancl” měl přímo v restauraci. Jeho hláška “Život není peříčko, víte jak…” nám utkvěla v paměti do konce výletu a po každý jsme se tomu museli smát. Na druhou stranu zaplatit 500,- za osobu a to včetně večeře a snídaně – kde tohle dneska seženete. Navíc jídlo bylo dobrý, na posteli se dalo v pohodě vyspat a teplá voda ve sprše taky tekla. Člověk vlastně nic víc v danou chvíli nepotřebuje. Ale pokud se chcete pobavit, přečtěte si některé recenze na Googlu, to stojí za to. 😀

6. den

Po skvělé snídani , kdy jsme se dočkali výborných míchaných vajíček a čerstvého ovocného koláče s drobenkou, jsme opět zabalili naše krosny, doplnili zásoby vody asi tou nejhnusnější vodou, kterou jsem kdy pila, a vyrazili na cestu, opět na německou stranu. Počasí bylo naprosto ideální, nebyl žádný pařák ani zima a viditelnost z vrcholů byla parádní.

Po osmi kilometrech jsme došli na krásnou vyhlídku Kahlberg (905 m.n.m.). Cesta, kterou jsme šli my, byla vyloženě lesní plná kamenů, ale očividně tam vede i asfaltová cesta, jelikož jsme potkali německý výletní vláček plný turistů mířící až na vrchol. A aby toho nebylo málo, tak ještě desítku turistů na segway, kteří si to nahoru hezky vyjeli. Řeknu vám, za to by mi to nestálo a určitě bych z toho neměla takový zážitek, jako když jsem to vyšla pěšky.

Na Kahlbergu jsme trochu změnili plán a místo přes Altenberg jsme to vzali přes Geising. To bylo oproti Waidhausu krásné městečko, ve kterém to žilo a většina domů byla postavená ve stejném stylu, takže to vypadalo vážně hezky. Cestou jsme se ještě zašli podívat na BIWAK Kuppe, a to čistě ze zvědavosti. V podstatě tam není nic zajímavýho k vidění, pouze tam jde o propojenost se světovými osmitisícovkami. Akorát narozdíl od nich je nadmořská výška měřena v decimetrech, nikoliv v metrech. Takovýchto bodů je vyznačeno dohromady asi 14, které si všechny můžete projít.

Dále naše první kroky v Geisingu vedli rovnou do supermarketu, protože už jsme neměli skoro žádné jídlo a bylo potřeba si něco nakoupit. Já už se neskutečně těšila na nějakou zeleninu, protože té byl po cestě nedostatek. Nabrali jsme nějaké pečivo, sýry, párky, ovoce, pití a nacpali to do krosny s tím, že si to sníme až na rozhledně.

Od snídaně jsem měla akorát tyčinku a bylo kolem jedný, takže už jsem se na jídlo vážně těšila. To jsem ještě nevěděla, jaký krpál budu muset vyšplhat a to i s tou k prasknutí narvanou krosnou, která měla hned aspoň o dvě kila víc. Nebudu lhát, několikrát jsem tam měla menší krizi a měla pocit, že to nemůžu vyjít, jak to bylo strmý a dlouhý a mých sil spíš ubývalo…O to víc zasloužený to jídlo nahoře bylo, spolu s dalším skvělým výhledem.

Za 0,5 € se můžete podívat i na rozhlednu (Aussichtsturm Kohlhaukuppe), odkud byl krásně vidět celý Geising a na druhé straně  i Komáří vížka, což byl náš cíl pro tento den. A řeknu vám, zdálo se to být sakra daleko! Po asi 1,5 hodině jsme tam nakonec došli a mohli se v klidu ubytovat. V hotelu jsme si dali skvělou večeři, pokochali se dalšími výhledy a šli spát. Já po tom celém vyčerpávajícím dni usnula během několika minut, ani nevím jak.

7. den

Ráno jsme si trochu přispali a čekala nás poslední snídaně, a to formou (mých oblíbených) švédských stolů. Volba padla opět na míchaná vajíčka, nějaké to pečivo a hlavně kafíčko, aby byla energie, protože jsme před sebou měli naší druhou nejdelší trasu. Ta vedla z Komáří vížky až na Děčínský Sněžník a měla přes 30km.

Tenhle den pro mě byl asi jeden z nejhorších a nejnáročnějších. Jednak už byla znát ta celková únava, ale co víc – roztrhly se mi na noze puchýře a bolelo to při každém kroku jako čert. Nejsem ten typ člověka, co by fňukal nebo si jen stěžoval, ale tohle byla fakt síla. A to si řeknete, dva blbý puchýře… a jakou nadělají paseku. Kluci mi pak (díkybohu) vzali karimatku a pití, takže jsem měla krosnu o nějaký 2-3 kila lehčí a hned to bylo znát. Asi po 10 kilometrech bych řekla, že si ta noha trochu zvykla a bolest byla menší. Ale trvalo ještě několik dní, než se mi to úplně zahojilo.

Velkou část jsme šli po naučné stezce „Zapomenuté pohraničí“ a potkali jsme tak nanejvýš 5 lidí. Byly to (pro moje nohy) naštěstí převážně rovinky a všechno takový lesní a luční cesty plný krásných motýlů, housenek, včeliček, který jsem si samozřejmě měla tendenci pokaždý vyfotit.

Nakonec jsme asi po 25 kilometrech došli přes Petrovice až do Ostrova. Tam se nacházel kemp i s malou hospodou a hoodně lidmi. Tohle místo je totiž díky Tiským skalám oblíbené horolezci, kteří často nocují právě ve stanech v kempu nebo rovnou pod širákem. Dali jsme si tam večeři (v nabídce měli dokonce několik veganských jídel, za to palec nahoru) a pokračovali závěrečných několik kilometrů až na Děčínský Sněžník. A tam to byla opravdu nádhera, na kterou jen tak nezapomenu. Po cestě se většina mraků rozplynula a nastala zlatá hodinka, takže bylo naprosto nádherně. A ten výhled? Ani ten pocit nedokážu popsat. Prostě tam stojíte, nevíte kam dřív koukat, máte obrovskou radost, že jste to zvládli a jste na sebe snad i pyšný…

Podívali jsme se na rozhednu, byť jen z venčí, naposledy jsme si našli místo, kde co nejméně foukalo, rozbalili spacáky, podívali se na poslední západ sluníčka a šli spát. Já ale vůbec nemohla usnout, takže jsem dost dlouho koukala na hvězdy a jen tak si přemýšlela a byla spokojená. Pak se mi nějak podařilo usnout, ale byla mi teda kapánek zima na nohy, takže jsem se budila při každém otočení a nebyla to žádná hitparáda. V rámci možností jsem se ale vyspala dobře a za ten krásný východ slunce to stálo.

A to je z našeho 8 denního putování všechno. Bylo to náročný, ale strašně jsem si to užila a budu na to ráda vzpomínat.

Pokud někdy budete mít příležitost vyrazit, určitě se toho nebojte a zkuste to. Možná to nebude nic pro vás, ale domů se můžete vrátit vždycky. A dokud to nevyzkoušíte, tak to nepoznáte. 

Mějte se krásně a užívejte prázdnin!

Maky <3