Od začátku léta jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se tam konečně chtěla podívat. Doteď jsem měla šanci poznat jen tenisový kurty, as always. Takže když Anetka přišla s tím, že tam bude pořádat piknik, dlouho jsem neváhala. Spojila jsem příjemné s užitečným a stal se z toho takový trip 2v1.
Anetku sleduju už nějaký ten rok a je to prostě takový zlatíčko. Neznám víc aktivního a usměvavýho člověka! Občas si říkám, jak může za den stihnout tolik aktivit! Hrozně se mi líbí, že není v ničem extremista, umí si život užívat a inspiruje tím stovky ostatních lidí, včetně mě.
A šanci se s ní po roce zase vidět osobně jsem nechtěla promarnit.
Štěstí (ne)přeje připraveným
Začnu tedy od začátku.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem typ člověka, který má radši většinu věcí dopředu nalajnovanou a nemusí se pak rozhodovat z minuty na minutu. Všechno jsem si tudíž začala plánovat, zaplatila si ubytování, koukala na podniky a tipy, kam zajít…
Jenže co se nestalo, pár dní před akcí se to celý kvůli počasí přesunulo na čtvrtek a problém byl na světě. Hodně lidem to vyhovovalo, ale mně bohužel vůbec.
Po hodinách řešení ubytování, cesty, taky stresování a pocitu, že to je třeba znamení a nemám tam vůbec jezdit, se to nakonec vyřešilo, jak nejlíp mohlo. Paní z Airbnb mi napsala, že se jí uvolnil pokoj, může mi to přehodit a nebudu muset platit žádné storno poplatky.
Ubytování vyřešený, teď zbývala jen doprava. Místo vlaku s hromadou výluk jsem nakonec zvolila jízdu Regiojetem,a to vůbec poprvé. Byla to nejrozumnější a nejlevnější volba. A i když na to někdo nadává, já byla naprosto spokojená a cesta mi s podcasty v uších utekla raz dva. 🙂
Konečně v Brně!
Kolem půl druhý jsem po necelých šesti hodinách cesty dorazila na ubytování a dostala do ruky klíče. Poprvé jsem se takhle někde ubytovala úplně sama a byl to fakt zvláštní, takovej dospěláckej pocit, haha.V ten moment ze mě konečně trochu spadl všechen ten stres a já byla hrozně šťastná, že jsem tady a ono se to děje. Teď to zní, jak kdybych letěla na rok do Ameriky, ale chápeme se, jo…
Měla jsem asi tři hodiny času do začátku akce a vůbec nevěděla, co podniknout. Za normálních okolností bych si šla sednout někam do centra na dobrý jídlo nebo kafčo, ale vzhledem k blížícímu se pikniku s hromadou jídla by to nebylo ideální.
V mezičase jsem si alespoň stihla umýt vlasy, pak se sbalila a vyrazila se projít po centru. Vesmír to ale zařídil po svém a v jedný uličce, kam jsem původně jít nechtěla (já a mapy nejsme zrovna kámoši – a ne, není to tím, že jsem blondýna), jsem potkala Anet. S tou jsem nakonec zůstala až do začátku akce a měly jsme tak příležitost si hezky popovídat. 🙂
  
Piknik aneb to hlavní, proč jsem přijela
Celý piknik byl uspořádaný ve spolupráci s Dáme jídlo, kteří se o nás celou dobu starali. Patří jim obrovský díky za úžasný prostředí a atmosféru, kterou pomocí všech dekorací vytvořily, a samozřejmě za všechny ty dobroty, co nám tam celý večer nosili až pod nos, po kterých jsme se málem neodkutáleli domů. Teda aspoň já, haha…
Celá akce začínala v půl šesté. Kdo chtěl, mohl si dát kafčo ze Starbucks (což se později ukázalo jako nejhorší nápad ever) a k tomu naprosto úžasný cupcaky z Cupcakárny, kterým opravdu nešlo odolat. Nejenže skvěle vypadaly, taky tak chutnaly! Navíc některé byly bez lepku či veganské, takže si mohl dát opravdu každý. 🙂
 
Dalším bodem programu bylo menší cvíčo, které pro nás Anet připravila. Byla to spíš taková improvizace, nic extra náročného, ale aspoň jsme měli pocit, že si ty burgery a zmrzlinky zasloužíme!
Jak už jsem říkala, byla to další z akcí, na kterou jela sama a bylo to pro mě další vykročení z komfortní zóny, nebo spíš překonání strachu z neznáma. Jet sama takovou dálku na akci, kde vlastně skoro nikoho neznám, budu ubytovaná sama v malým pokojíku…ale zas a znova se mi potvrdilo, že na tom není nic špatnýho a jsem ráda, že jsem jela! Opět jsem totiž poznala tolik skvělejch holek, se kterýma bych se jen tak na ulici nepotkala. Je to skvělý pocit, když najdete někoho se společnými zájmy, někoho kdo řeší podobné problémy, nemá vás za blázna, když si všechno fotíte a ještě vás vyfotí! <3
A jak to probíhalo dál?  No asi si to dokážete představit. Prostě jsme povídaly a povídaly, do toho nám holky sladěné v červených šatičkách nosili všechno možný od sushi až po zmrzlinu a bylo nám prostě krásně. 
Kromě sushi, který jsem měla vůbec poprvé, jsem ochutnala např. tenhle řepový burger. 
 
Menší after ve 4pokojích?
Když jsme kolem deváté všechno sklidili, rozhodly jsme se s holkama ještě pokračovat a dát si někde drink. Skončily jsme ve 4 pokojích…nebo spíš na chodníku před 4 pokoji, haha. To je tak, když si  představujete, jak tam poprvé zajdete na nějaký fancy brunch, ale ono to nakonec dopadne úplně jinak. Zase to moje plánování, že…
Naši malou after jsme ukončily kolem jedenáctý a já vyrazila na pokoj.
Večer bylo naprosto božsky, takový ten letní večer, kdy můžete jít jen v tričku a kraťasech, teplý vzduch, na ulicích to žije a přijdete si jako na dovolený. Teda alespoň já to tak vždycky mám. 
Celou cestu jsem se nemohla přestat usmívat, jak jsem byla šťastná a cloumaly se mnou endorfiny.
Ovšem nic není růžový a já v tu chvíli ještě netušila, jak „parádní“ noc mě čeká.
Vůbec se mi nedařilo usnout. Jednak proto, že se mi hlavou honily všemožný myšlenky, a taky jsem si stále dokola promítala uplynulý den a měla totální motýly v břiše. Zaplavil mě obrovský pocit vděčnosti. Říkám vám, že tohle se mi stalo jen párkrát za život, abych nemohla samou radostí usnout… Ale na druhou stranu musím přiznat, že z velký části za to mohlo to kafe, který jsem si večer dala. Z nějakýho důvodu na mě totiž kofein působí až s odstupem pár hodin a na to jsem jaksi nemyslela. Takže celkově jsem usnula asi na hodinu a pak už to nešlo. Samou zoufalostí jsem v 5 ráno vstala, udělala si hnusnou přeslazenou ovesnou kaši, která mi to ráno moc nezlepšila a promýšlela plány na nadcházející den.
Přišlo mi úsměvný, že se paní dvakrát ujišťovala, jestli stihnu pokoj do 12 opustit a já už v sedm ráno procházela uličkama probouzejícího se Brna. 
 
Shodou náhod jsem narazila na trhy Na Zelňáku, kde jsem si koupila borůvky a vyrazila na první místo na bucketlistu, a to na Špilberk. Řeknu vám, tahat se do toho kopce s 20kg krosnou na zádech po hodině spánku byla parádička! Ale vyšlápla jsem to až nahoru na rozhlednu, protože když už tak už, žejo. A když jsem nahoře chytila druhý dech, sešla jsem dolů do parku, sedla si na lavičku, a tam si konečně snědla ty borůvky, páč jsem hlady skoro neviděla.
 
Další zastávkou bylo Forky’s, kam jsem zašla na oběd. Nebyl snad jedinej člověk, který by mi tohle místo nedoporučoval, což mi výrazně ulehčilo rozhodování. Vyhrála to tortilla se seitanem a hranolky. Bože to bylo tak dobrý! Byla jsem tam vážně poprvé a nechápu, proč jsem tam nezašla už dřív.
Takže pokud jste stejný barbaři jako donedávna já a ještě jste tam nebyli, určitě to napravte!
Nicméně aby byl výlet do Brna kompletní, nemohl chybět nějaký problémek na závěr. Tentokrát se mi z ničeho nic vypnul telefon a to už při 30%. Byla jsem v klídku, páč jsem jakožto “zkušený cestovatel” měla v batohu externí nabíječku. Ta se ovšem rozhodla, že se pro jistotu ani nezapne. To už jsem začala trochu panikařit, protože přece jenom jsem měla asi hodinu do odjezdu a v telefonu jízdenku, kterou jsem si neměla kde vytisknout. Už jsem v hlavě přemýšlela, jak naběhnu do Starbucks, koupím si další kafe a telefon si tam nabiju. Pak jsem ale ve Forkys zahlídla takovou malou zásuvku u schodů a díkybohu si mohla telefon nabít tam.
Pak už jsem vyrazila na autobus a jela domů. V autobuse jsem div nepřepadla do uličky (všichni známe tu scénku z Účastníků zájezdu, žejo) a nakonec na hodinu “usnula”. Jenže když jsem se vzbudila, byli jsme stále kousek od Brna a stáli v koloně…pecka. Takže jsem měla před sebou další dvě hodiny na Florenc, pak rychle na Čerňák a odtud další hodinu a půl domů. Naštěstí jsem ale v buse potkala moc fajn lidi, se kterýma jsme celou cestu propovídali a krásně to uteklo.
Domů jsem přijela totálně vyřízená, ale šťastná. Hlavně teda z toho, že můžu ze zad konečně shodit tu těžkou krosnu. 
 
Takže abych tenhle dvoudenní bláznivej trip trochu shrnula. 
I přes ty problémky, který už mě málem od celého výletu odradily, jsem neskutečně ráda, že jsem nakonec jela. Je to zase nová zkušenost a hlavně skvělý zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.
Děkuju Anetce, že se jí podařilo sblížit lidi s podobnými zájmy, taky Dáme jídlo za perfektní servis a v neposlední řadě fotografovi, který nám to celé krásně zdokumentoval.
A co si z toho můžete odnést?
Určitě to, že pokud chcete na podobnou akci vyrazit, ale nemáte s kým, nenechte se odradit a prostě jeďte sami! Věřte mi, že si najdete někoho, s kým si padnete do noty a celou akci si užijete. 🙂
Mějte se krásně!
 Maky <3