To nejlepší z roku 2018

Rok 2018 byl pro mě skvělý rok. Samozřejmě se neobešel bez problémů a událostí,které nebyly zrovna pozitivní, ale tak je to vždycky. Nezvládnu tady popsat všechno, co jsem zažila, takže jsem vybrala několik bodů, které pro mě byly nějakým způsobem důležité 🙂

Hlavním bodem, který bych vypíchla, je můj posun v pohledu na životní styl a na to, jakým směrem se chci dál vyvíjet. Začalo to jako každý rok předsevzetím typu začnu cvičit a jíst zdravě. Známe to všichni. Tentokrát to ale bylo jiný, než dřív. Nevím, jestli to bylo nějakou dobrou konstalací hvězd nebo mojí pevnou vůlí, ale bylo to poprvé, co se mi to podařilo splnit. A je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy udělala. Nebýt toho, že jsem se začala zajímat o cvičení, zdravou stravu, ekologii, udržitelnost apod. bych nikdy nepoznala tak skvělé lidi, kteří smýšlejí podobně jako já.   

 

Cvičení jsem si konečně začala užívat a nebrala ho jen jako povinnost, jako dřív např. kondice k tenisu. Přála bych si mít stejný pohled na věc už dřív, když jsem ještě hrála závodně, to jsem teď mohla být někde jinde. Ale to je jedno velké kdyby. Pro mě je hlavní, že mě to teď baví. Konečně jsem překonala strach a začala chodit do fitka, protože cvičení doma už mi nedávalo tolik, kolik bych potřebovala a začíná mě to celkem bavit. Všechno se teprve učím, ale těším se na tu cestu, kterou mám před sebou, a na ty pokroky, které doufám budu dělat. A to je podle mě hrozně důležitý, užívat si tu cestu.

 

Se cvičením jde ruku v ruce i strava, se kterou teda trošku zápasím a zbytečně si to komplikuju. Jenže v dnešní době má každý svůj názor a za tím si stojí, tak pak člověk neví, co je pravda a co ne. Co se týče jídla, tak z mého pohledu se dělí na tábor zastánců IIFYM, tedy počítání kalorií, a na tábor intuitivního jedení. A já se plácám někde uprostřed. 
Každopádně ať už jsem ale počítala nebo ne, tak jsem výrazně omezila sladkosti, přesolené chipsy… celkově průmyslově zpracované potraviny. Zároveň jsem omezila maso, které mám teď tak 1-2x do týdne a úplně mi to stačí. Začalo mě bavit vaření, pečení, připravování jídel a konečně mi zase začaly chutnat ovesné kaše, kterých jsem se dřív přejedla. A jestli se ptáte, jak mě to vaření si může pořád bavit, tak odpověď zní takhle – prostě mi to za to stojí a dělám to pro svoje tělo. Cítím se totiž po takových jídlech skvěle a mám ráda pocit, když vím, že tělu nedávám věci, po kterých se necítí dobře. Ale samozřejmě všeho s mírou, takže když si jednou za čas dám pizzu nebo po večeří zmrzlinu, svět se mi rozhodně nezhroutí.

Vyrazila jsem na hodně akcí a přednášek, o kterých bych, nebýt sociálních sítí, ani nevěděla. Byl to např. Blogerfest nebo Evolution festival. Tyhle akce mi daly hodně a to nejen obsahově. Už jen to, že jsem na ně jezdila sama, pohybovala se po Praze, musela se rozhodovat z minuty na minutu apod. bylo vykročení z mojí komfortní zóny. Konečně jsem se přestala vymlouvat, že se mnou nikdo jezdit nechce (což je mimochodem pravda) a jela prostě sama. Nehledě na to, že se konečně o něco víc vyznám ve stanicích metra a naučila jsem se jezdit vlakem, protože donedávna jsem byla zvyklá jedině na autobusy. Vždycky jsem na sebe byla pyšná, jak jsem to zvládla, i když to kolikrát bylo o fous a já málem nestihla poslední vlak. Zadek jsem měla sevřenej, když jsem po tmě pádila na Vysočanskou a musela jsem projít tunelem, kde byla tma jak v pytli. Ale zvládla jsem to! 

Konečně jsem zase začala hrát tenis a byla ráda, že na tom kurtu zase stojím. Od září jsem bohužel nehrála a přiznávám, že mi to hodně chybí. Hlavně když člověk projíždí starý fotky, že…
A i když turnaje nehraju, v srpnu jsme se s mamkou vyrazily alespoň podívat na Pardubickou juniorku. Bylo milý potkat tam lidi, se kterými jsem se dřív viděla pomalu každý víkend na turnajích, ale zároveň to jsou zvláštní pocity. Být na turnaji, ale nehrát. Nemuset řešit rozcvičku, rozehrávku, pauzu mezi zápasy…ale abych se přiznala, i ty turnaje mi teď občas chybí. Je mi jasný, že po prvním by mě to okamžitě přešlo, ale stejně. 😀

V létě jsem měla první větší brigádu. Měla jsem za to skvělý peníze, práce nebyla moc náročná…ale taky jsem si uvědomila, že rozhodně nechci pracovat na směny. Bylo to hrozný, pro mě zejména odpolední. Každopádně dobrá zkušenost a uvidím, kde seženu brigádu letos.

Mezi největší zážitky rozhodně považuju necelý týden na ČZU. Tak jak se mi tam nechtělo jsem byla nakonec ráda, že jsem jela. Ostatně, víc si o tom můžete přečíst v samostatné článku.
A jako další piknik s úžasnou Anetkou Synkovou. Je skvělý, jak v tomhle ohledu sociální sítě spojují a mohla jsem ji teď potkat osobně.

S mamkou jsme vyrazily na dvoudenní výlet spojený se školením do Špindlerova mlýna. Počasí bylo nádherný, a tak jsme vyrazili na stezku korunami stromů. 

Se třídou jsme měli taky dvoudenní výlet do Kutné Hory. 

S Verčou jsme dvakrát vyrazily fotit, jednou v létě a jednou na podzim. Myslím, že z toho vznikly opravdu nádherný fotky, co myslíte?

A celý bych to ukončila zážitkem, který se u mě drží na předních příčkách toho nejlepšího z roku 2018. A tím je cyklák v Českém Dubu. Takhle jsem si žádnou sportovní akci ještě neužila. Bylo to fyzicky dost náročný, každý večer jsem padala do postele s totálně bolavým tělem, ale zároveň se skvělým pocitem. Většinu dní jsme jezdili na kole, přičemž největší výšlap nás čekal ve středu, a to na Ještěd. Nutno říct, že já na kole vůbec nejezdím, takže každej kopec pro mě byl za trest, ale většinu jsem jich vyšlápla. Pomalu, ale vyšlápla. 😀. Ten úplně poslední kopec pro mě byl celkem výzva, protože jsem měla sto chutí tam to kolo opřít a někam si sednout 😀 Ale po takovým tom vnitřním boji, kdy se vás hlava snaží přesvědčit, že už nemůžete, jsem to nakonec celý vyjela až nahoru. A ten pocit nahoře byl neskutečnej! 
Ale nebylo to jenom o cyklovýletech, hráli jsme fotbal, tenis, volejbal, frisbie, florbal, běhali jsme orienťák, stříleli ze vzduchovky, po večerech hráli deskovky…a až na jedno odpoledne, kdy mi bylo hodně špatně, to bylo prostě skvělý.

Mějte se krásně!