Nejspíš nebude nikdy nic perfektní a tak, jak bych si to představovala. A čím jsem starší, tím víc zjišťuji, co je na tom pravdy.Většinou se totiž najde něco, co mě bude štvát a nebude mi to vyhovovat. A už je jen na mně, jak se s tím vypořádám a jak se k tomu postavím. Já v tomhle nejsem zrovna ideální příklad, jelikož se s těmi nedokonalostmi změnami nevypořádávám moc dobře.
Když jsem si dřív představovala, jaké to asi bude až budu chodit na střední, tak jsem vše viděla růžově. Když se ve škole mluvilo o tom, co máme dělat, když na té škole nebudeme spokojeni, skoro jsem neposlouchala, protože jsem si prostě nechtěla připustit, že bych si vybrala špatně. A musím přiznat, že jsem si to bohužel myslela ještě nedávno. Možná to byla ještě jakási dětská naivita, ze které postupně rostu.
Když s něčím nejsem spokojená, tak si říkám, že je někde určitě možnost, že to bude o 100% lepší a chci to hned vyřešit. Jenže takhle to bohužel z 99% není. Nejspíš se totiž vždycky najde něco na překážku. Dokonalým příkladem je můj výběr střední školy.
Udělejme si radost a važme si maličkostí
Ale my bychom si měli všímat a vážit těch hezkých věcí ne? Přiznávám, i mně samotné to dělá problém a zbytečně vidím jen to špatné, přitom je tolik věcí, co mi denně udělají radost. Na tohle docela dobře funguje jedna věc, kterou jsem pochytila v knize Mnich, který prodal své ferrari. Stačí si koupit nějaký sešit či zápisníček a každý večer si napsat, co hezkého či pozitivního se nám ten den stalo nebo nám to udělalo jednoduše radost.
Snažím se tak poslední dobou více soustředit na to, co mi dělá radost. Hledám si činnosti, které mě baví, snažím se trávit co nejvíc času s lidmi, které mám ráda, píšu články, abych si srovnala myšlenky a nebo si udělám palačinky.
Zdá se mi, že jsem se taky za posledních pár měsíců změnila. Neřekla bych, že to moje okolí nějak zvlášť pocítilo, spíš to cítím já, vnitřně. Prostě dospívám a hledám sama sebe. Kolikrát mám pocit, že sama sebe neznám a nevím, co mám dělat. Za školu, za práci… Ale tohle nemusím a hlavně nemůžu vyřešit během jednoho týdne, tak jak bych chtěla, protože chci všechno hned. Chce to všechno čas.
Máte taky někdy pocit, že se všechno sype a prostě nejde být pozitivní? Trápí vás každá pitomost, večer brečíte do polštáře, nevíte co máte dělat a chcete na chvíli zmizet do jiného světa, kde bude všechno zase dobrý? Jestli ne, tak to máte štěstí a můj obdiv. Já se takhle pár týdnu i měsíců cítila a nebyl to vůbec hezkej pocit. Teď už je to naštěstí lepší.
Takže pokud s něčím podobným bojujete, rozhodně v tom nejste sami. A důkazem je i spousta lidí na twitteru, kteří jsou na tom stejně a je až neskutečný, kolik lidí má stejné pocity a myšlenky.
Tento článek má sloužit jako motivace pro ty, co se cítí podobně jako já, ale zároveň jsem ho psala sama pro sebe, abych si konečně srovnala myšlenky a začala myslet víc pozitivně.
Mějte se krásně a nezapomínejte se usmívat 🙂